Luděk Blovský
fotím, píšu, žiju
Po čtyřiceti letech znovu na půdě Střední průmyslové školy, dříve s přídomkem strojnické
Třídní srazy a setkání bývalých žáků, učňů či studentů bývají situovány ke kulatým výročím či se periodicky opakují dle nastaveného formátu. Osobně jsem byl na většině třídních sešlostí, poslední dvě, konané ve dvouletém cyklu, jsem vynechal. O to více jsem byl zvědavý na spolužáky, zda čas z paměti nevymazal kontury jednotlivých tváří. Mohu říci, že jsme se poznali v podstatě všichni včetně dvou profesorek a jednoho profesora. Ke kulatému čtyřicátému výročí předávání maturitních vysvědčení jsme měli sraz před školou, kde se nás sešla zhruba polovina třídního kádru včetně naší třídní profesorky paní Bočkové.
Hlavní organizátor této akce – Míra Štýs, domluvil se současným vedením SPŠ malou exkurzi po místech, kde jsme strávili čtyři studentské roky. Přivítání, krátká rekapitulace aktualit, mezi kterými ta důležitá – sloučení SPŠS s učňovskými maturitními obory černého řemesla ve výsledku zkrátilo hlavičku školy na SPŠ.
Po vstupu do interiéru budovy jsme se dostali do míst, kde bylo za našich dob naskládáno nespočet kreslících prken. Teď místnost funguje jako učebna PC. Šatny pod schodištěm zůstaly věrny svému poslání, jen se převlékly do slušivých nových skříněk.
V přízemí a nízkém suterénu jsou stále dílny a laboratoře. V obráběcím středisku jsme si pohladily mašiny, které dodnes na úponách nesou naše DNA. Naopak stroje s cejchem CNC jsou tu nové, stejně jako elektro laboratoře, konstrukce plná PC, interaktivní místnost pro žáky základních škol a mnoho dalších vychytávek, včetně stropů laděných na míru kvůli dobré akustice. Určitě zde budu jmenovat i tělocvičnu, nacházející se za šatnami a přidám klobouček vedení školy za obrovské investice do vzdělávání svých studentů.
Pomalu, ale jistě jsme se vraceli na místo startu – poděkování, rozloučení a historicky důležitá fotografie na schodišti do SPŠ.
Hotel Rozvoj, kam se dostanete z Plánické silnice přes stejnojmennou kolmou slepou ulici Rozvoj, pro nás měl připravený salónek přímo u výčepu, což se u některých žíznivých spolužáků setkalo s hlasitou odezvou. Povídání, vzpomínání a celkově uvolněná atmosféra tu měly pevné místo. Něco dobrého na zub, pár foteček a po sedmé večerní jsem se s partou bývalých spolužáků rozloučil. Tímto ještě jednou děkuji za pozvání a snad na dalším srazu za dva roky!!!
